Prohlášení umělce
Vložte svůj text...
Prohlašuji se za nadšeného amatéra, který se poctivě prokousává profesionálními malířskými technikami a svými vlastními obavami.
Malba jako taková mě oslovila v průběhu posledních
deseti let. Nejdřív šlo o relaxaci. Později jsem si uvědomila, že jsem v
kurzech hledala, co je moje cesta, co mě nejvíc baví malovat. Osahávala jsem
si, která z technik je ta moje. Které téma je to pravé? Moje cesta? Vedla
od zátiší (nesnáším to, nejsem na to trpělivá), přírody, portrétů (chvíli jsem
všechny lidi vnímala jako krabice a válce), aktů (těžká liga, fakt mám takhle
dlouhý ruce??) mě dovedla k abstrakci. A té jsem se na jednu stranu i bála.
Jaké to je, popustit uzdu své fantazii? Dokážu to? Co to vlastně je? Vždyť jsem
jenom amatér? Nikdy jsem to nedělala. Od roku 2024, pod vedením učitele tvořím svoje obrazy. A učím se.
Témata tvorby:
Abstrakce – hra s tvary, hloubkou, barvami. Ponoření se do tvoření. Hledání, co ten který obraz potřebuje, aby oslovil mě nebo druhé. Kde je začátek a kde konec toho, co tvořím. Dokážu z chaosu barev udělat řád? Dokážu vytvořit něco, co je jenom moje? Můj nápad versus technika a moje netrpělivost, moje obavy, že možná udělám chybu, něco zkazím, odvaha pouštět se do neznámého. Jsem netrpělivá, to poctivě přiznávám, a i nezkušená, učím se techniku za pochodu. A to mě baví. Vše je výzva.
Příroda – to je nekonečný zdroj inspirací. Nápady a pocity z přírody si přizpůsobuji a maluji dle toho, jak se to líbí mně. Líbí se mi pampelišky (už mám asi 5-6 obrazů, kde hrají prim), kopretiny, vlčí máky, stromy, keře, kytky, nebe. Na nebe bych dokázala zírat nepřetržitě. Krásnější obrazy, barvy, než co jsou na obloze, snad neznám. Být malířka nebe – to je cíl!
Ale se mnou je asi těžké něco specifikovat jako téma, poněvadž se mi líbí i rozpraskaný asfalt na silnici, oloupaná kůra stromu, kresby na ledě, když se koukám na zamrzlou Vltavu, šedý ocelový most proti ocelově šedé obloze… mám pokračovat?
Abstrakce je pro mne jako univerzální světový jazyk. Promlouvá k nám skrze emoce a pocity bez ohledu na náš původ, místo, kde žijeme, věk i vzdělání. Umění mluvící skrze naše srdce. Abstrakce vypíná rozum, který chce rozumět všemu, co vidí. Rozum chce všemu dávat smysl, chce být přesný, realistický. A abstrakce na to říká: odlož na chvílí hlavu a užij si se mnou ten pocit, co v tobě vyvolávám. Líbím se ti? Provokuju tě? Harmonizuji tě?
Je to se mnou jako s láskou i nenávistí. Žádné proč a žádný rozumný důvod neexistuje. Prostě to tak cítím.
Technika a způsob tvorby
Baví mě pracovat se štětci, dřívky, igelity, kruhy, a určitě přibydou další: štětky, škrabky, kartáče, formičky na pečení – to byste koukali, co všechno lze v malbě využít!
Tvořím intuitivně. Prostě co cítím, že bych měla, to udělám, nebo jednoduše něco zkusím. Učím se zastavovat a přemýšlet. Kam jdu? Co chci vyjádřit? Protože jsem trochu chaotik, vášnivec, potřebuji vnášet řád, dopředu přemýšlet o tom, co tvořím. (To tedy platí nejen pro obrazy.) A někdy mě to stojí opravdu dost úsilí, protože trpělivost není moje silná stránka. Nebo je?
Kdo mě ovlivnil
Všechny vzdělávací kurzy, na kterých jsem byla: od kreslení pravou hemisférou a malování pastelkou, pastely (které mám mimochodem moc ráda), přes olej (nemám na všechna ta ředidla a terpentýn trpělivost – možná časem přejdu na vodou ředitelné), po akryl (fakt rychle schne, mrška).
A hlavně Mirka Indráčková, Vzdělávací kurzy pro veřejnost Serafín. Dokázala mě tzv. rozstřelit – dostat do abstrakce a přiblížit mi ji. Učí mě ji chápat. Učí mě vše. Hlavně nebát se, zkoušet a dělat chyby.
Způsoby prezentace:
Veskrze amatérské: webové stránky, facebook, komorní galerie – na doporučení přátel a kolegů, kteří mi fandí, galerie v mé kanceláři.
Pár řádků o časech příštích:
Menší varianty svých obrazů chci převádět na větší formát. Je to pro mě výzva. Protože ne vše dopadne tak, jak si představuji. Ale naopak, vytvořím něco úplně jiného. A to mě baví.
Vyvíjet se, zviditelňovat, učit se věřit si. Malovat, hrát si. Šířit radost.
Závěrem:
Nesmírně mě baví, když lidi nad mým obrazem přemýšlejí, dávají mu názvy, říkají mi, jak na ně působí. Mé názvy a to, jak obraz vnímám já, ani není důležité. Když se zamilují a chtějí ho mít doma, protože se na něj prostě chtějí dívat, je to úplně nejvíc.
Obrazy dokážou měnit rozpoložení člověka i prostoru a mělo by být normální obklopovat se krásou a něčím, co nám přináší dobrý pocit. Ať už je to pocit zklidnění, nebo povzbuzení. Nebo si jenom oči odpočinou od tabulky v počítači a spočinou očima na něčem, co je přenese někam jinam.
To, že se moje obrazy líbí či nelíbí i ostatním lidem, jsem se učila za pochodu. To, že dokáží vyvolat emoce, nadšení nebo nelibost u lidí, u kterých jsem to ani neočekávala, mě překvapilo. Stejně tak, jak dobře dokáží doplnit a pozměnit můj domov nebo kancelář. Nebo se tam vůbec nehodí. To, že dokáží uklidnit nebo povzbudit.
Když mi zaplatila za můj první obraz kamarádka, hned si ho pověsila na zeď a poslala mi foto. Nemohla jsem tomu uvěřit. Hýčkala jsem si ten pocit štěstí z ocenění jako něco mimořádného a doteď to tak mám při každém prodeji, pochvale, ocenění.
Je to pro mě zvláštní pocit, že se moje dílo/dítě vydává do cizí domácnosti. Po pravdě, zvykám si na to a nesmírně mě to těší. Protože malovat pro druhé je prostě pecka. A vím, že to potřebuji dělat dle sebe. Tečka. Bez toho bych to nebyla já.